Kde se vzali vlkodlaci a další monstra?

V potvory jako z Grimma dříve věřil leckdo. Vydejte se s námi proti proudu času odhalit prvopočátek něcodlaků!
Grimm
Grimm
tvtome.com

Není náhodou, že první potvorou, kterou ukáže pilotní díl fantasy seriálu Grimm, je blutbad alias zdejší variace na vlkodlaka.

I skoro všechny další potvory v seriálu totiž spadají do škatulky chodících metafor na skutečná (nebo fiktivní) zvířátka – od ovečkovité Rosalee po psíkovské Anubise – dle potřeby daného scenáristy.

Odkud se však ve skutečné historii vzal mýtus vlkodlaků a lidí měnících se na potvory? Překvapíme vás! Jeho kořeny se totiž nápadně podobají právě tomu, jak v Grimm vypadají weseni.

Grimm se vrací!

Grimm je zpět v premiérové třetí řadě!

Hon na vlkodlaky

Dnešní pojetí vlkodlaků má své kořeny v evropském středověku. Nutno přitom dodat, že tradičně ve folklóru vlkodlaci chodili stejně jako vlci "po čtyřech". Antropomorfní vlkodlaci, tedy chodící po zadních jako lidé, jsou až vynálezem filmového věku – jednoduše proto, že bylo snazší herce nechat chodit jako člověka než jako psa.

Do 14. století nebyl mýtus vlkodlaků příliš rozšířen, od vzniku pozdně středověkých honů na čarodějnice se ale ikona vlkodlaka za zástupného důvodu k upálení nepříjemného souseda rychle dostala do obliby!

Ještě v 17. století se ojediněle konaly soudní procesy, v nichž byli obžalovaní vinění z lykantropie. S postupem času naštěstí obvinění stále výjimečněji končili s drsnějšími tresty, na počátku módy upalování tomu však takto vždy nebylo.

Pojetí vlkodlaků jako lidí měnících se čas od času v bestie je ale stěží záležitostí pouze starého kontinentu či pouze středověku.

Paradoxně se totiž mýtus vlkodlaků sporadicky objevoval i ve starověké literatuře, stejně jako měl své variace po celé Evropě. Znamená to, že na mýtech kolem vlkodlaků či obecně lidí měnících se do zvířecí podoby přece jen něco může být?

S podobnými technikami nekvalitního obrazového záznamu je s podivem, že by se vrazi museli přestrojovat za zvířátka…
S podobnými technikami nekvalitního obrazového záznamu je s podivem, že by se vrazi museli přestrojovat za zvířátka…
sci-fi-o-rama.com

Personifikace predátora

Slíbili jsme však více wesenovských kořenů – tak tedy sem s nimi!

Až do 20. století byly útoky běžných vlků v různých končinách Evropy stále běžnou hrozbou. Obviňování z lykantropie přitom bylo populární ještě v 18. století. Již tehdy, ve věku kolonizace, se však Evropané divili, že vlkodlaci jsou „shodou náhod“ pouze záležitostí oblasti, kde taktéž žijí vlci.

Zatímco v Evropě se zloduchové, často vlivem kletby a tedy svého vlastního zhřešení, měnili na vraždící vlky, jiné části světa znaly tentýž mýtus v obměnách. V částech Afriky kolovaly příběhy o hrůzných hyenodlacích, v Indii se zase obávali tygrodlaků a v Jižní Americe pro změnu pumodlaků…

Všechny přitom obvykle co do procesu vzniků spojovaly podobné prvky jako v případě „našich“ vlkodlaků.
Všechny přitom obvykle co do procesu vzniků spojovaly podobné prvky jako v případě „našich“ vlkodlaků.
historicmysteries.com

Netrvalo dlouho, než si vědci sestavili nejpravděpodobnější scénáře vzniku mýtů něcodlaků – regionální folklór si vždy vzal na paškál největšího predátora své oblasti a učinil z něj předobraz lidských vrahů. Před příchodem psychologie bylo snazší asociovat temné stránky lidského psýché s těmi zvířecími.

Ostatně například německý sériový vrah a kanibal Peter Stumpp, popravený v roce 1589, byl pro své činy stále ještě veřejně obviněn z lykantropie.

V Grimmovi sice pobíhá daleko více mluvící zvířeny, je však vidět, že schopnost vysvětlovat neznámé vtělováním přírody do lidí a naopak má u lidského plémě dlouhou tradici.

Grimm III - upoutávka 30s

(lol)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama