4 věci, které dnes zoufale chybějí v akčních filmech

Čím dodnes lákají osmdesátky.
Přímý kontakt - upoutávka

Těžko popírat, že 80. léta byla pro filmové akční filmy nejvýznamnější. A právě v jejich stopách kráčí cooltovní biják Přímý kontakt, v němž bude Dolph Lungren od 22.15 zdrhat před kupou po zuby ozbrojených padouchů. Jejich odkaz však v mnoha jiných dnešních bijácích poněkud chybí. Co bylo na osmdesátkových filmech ale skutečně tak významné? Vzpomněli jsme na jejich čtyři hlavní kouzla, kterými nás očarovaly!

4) Rozumná stopáž

Komando uběhlo v kině za fajnových 90 minut. Rambo II tankoval 94 minut. Predátor se 107 minutami platil za film z delší strany spektra. A Smrtonosná past už byla opusem se 131 minutami. Oproti tomu dnešní filmy jako Temný rytíř či Transformers mají běžně kolem 160 minut. Dokonce i bondovka Skyfall ukousla 143 minut. Tradičně je prodloužení filmů zdůvodněno tím, že kina dnes soupeří o pozornost s hrami a seriály – a tak musejí nabídnout všeho více, včetně času. Má to ale další souvislosti.

Může se to sice zdát triviální, ale délka stopáže nutně ovlivňuje i míru triků, tempo akce anebo míru dramatičnosti. Vezměte si, že byste měli odvyprávět Pána prstenů na 90 minutách – pocitu z krajiny a psychologické drobnokresby by nutně ubylo, takže by Frodo byl daleko méně zlákáván prstenem a míra seriózna by musela být zlehčována. Kratší osmdesátkové filmy mohly díky tomu nabídnout přesně tohle – celkové zjednodušení (v nejlepším smyslu slova) je dané mimo jiné jejich délkou. A i proto jediný tehdejší biják nepůsobí jako nervydrásající maraton.

Smrtonosná past
Smrtonosná past
20th Century Fox

3) Jasný, brutální nepřítel

Vždycky platilo a zároveň i bude platit, že nejlepší záporáci jsou takoví, kterým trochu fandíte. K tomu musíte znát něco o jejich motivacích a plánu. Klasické bondovské scéně, v níž zlý miliardář poví svůj záměr nepříteli, se možná všichni smějí – ale vždy se v nějaké verzi bude ve filmu objevovat, protože prostě dokonale funguje pro diváka. Osmdesátky měly až na výjimky to štěstí, že se tehdy ještě snadno psaly příběhy o zápasu dobra se zlem.

V Indym se tak do mířidel dostávají náckové, v Rambovi, Komandu nebo Predátorovi komunistické bojůvky, a i když se občas objevila i subverze tohoto nápadu, i Hans Gruber vlastně tradiční černobílé bastardy trochu parodoval. Jednoduchost a brutalita záporáků byla dána jednak vrcholící studenou válkou, ale i dozvuky popularity pohádkových Hvězdných válek, které na konci 70. let v podstatě zrestartovaly Hollywood. Posuňte to do dnešní éry, kdy spousta lidí neví, jestli má za větší zlouny považovat vojáka amerického, ruského nebo syrského, popřípadě další, a musíte si ve filmu do záporáka dát prakticky jen zombíky, roboty nebo ufouny. A i ti mají čím dál tím víc zastánců!

Predátor
Predátor
20th Century Fox

2) Praktické efekty

Tenhle bod je často dnešním filmům vytýkán – zatímco v osmdesátkách si museli filmaři vystačit s praktickými efekty, dnes moc sázejí na digitálno. Více je to znát ve sci-fi nebo hororech, platí to ale i u akčních filmů. Celá generace dětí takto vyrůstala na dojmu, že po zásahu projektilem z člověka vycáknou jasně viditelné pramínky krve (skrze váčky pod košilí), a výbuch granátu vás toliko odhodí pár metrů stranou (skrze hydraulické „katapulty“ a jen slabou explozi benzínu), kde asi umřete na polámání kostí. Vrcholem je skutečnost, že dnes už herci nemusí ve filmech doopravdy střílet – efekt střelby dodělají počítačoví mágové. Oproti tomu třeba Bruce Willis kvůli střílení na natáčení Smrtonosné pasti natrvalo částečně ohluchl.

Praktické efekty jsou něčím, co osmdesátkové akci dodává jedinečnou příchuť. Možná by někdo dodal, že byly díky tomu osmdesátkové filmy „realističtější“, ale takový pohled je dost zjednodušený – rozhodně nebyly „realističtější“, co se týče psychiky lidí, kteří se dostanou do hororové nebo válečné situace, ani nebyly „realističtější“, co se týče ovládání zbraní. Arnie často střílel z kulometu ve stoje a od boku a strefoval při tom tuny nepřátel. Nemá to ale nakonec být ani tak výtka nebo pochvala – osmdesátková akce byla prostě díky praktickým efektům svou poetikou jiná než je ta dnešní – a právě díky chuti po ní jsou pořád občas k nalezení nějaké výjimky jako Mad Max: Zběsilá cesta nebo John Wick.

Komando
Komando
20th Century Fox

1) Životem ošlehaní hrdinové

Zřejmě nejpodstatnější jsou ale hlavní hrdinové a skutečnost, že všichni do jednoho vlastně v dnešním kontextu platí za starochy. Arnoldovi bylo v jeho herecky nejaktivnější dekádě přes 40 let. Stallone měl v Rambovi II celých 39 let a Harrison Ford v prvním Indym užíval přesně čtyřicítku. Nikdy předtím ani potom nebyl věk taťků tak maskulinní a sexy.

Oproti tomu Keanu Reeves měl při natáčení Matrixu sotva 35, Mattu Damonovi bylo v prvním Bourneovi 32 a Chris Pine ve Star Treku z roku 2009 měl sotva 29. Osmdesátkoví hrdinové zkrátka působili, že už i něco zažili a mají, stejně jako jejich filmy, nezbytný nadhled i tváří v tvář krizi. Zatímco Jason Bourne nebo Neo se při své první krizi zhroutí, jenom v osmdesátkách to vypadalo, že si borci po vybílení nepřátelské základny v klidu večer zajdou na pivko. Nebylo to ani trochu psychologické, ani hloubavé – ale právě proto jsme přece osmdesátkovou akci tolik milovali!

Indiana Jones a Chrám zkázy
Indiana Jones a Chrám zkázy
Paramount Pictures

Přímý kontakt na Prima COOL proběhne ve čtvrtek ve 22.15.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama