Recenze drsné Benedetty: Lesbické jeptišky si pod dohledem režiséra RoboCopa a Hvězdné pěchoty neberou servítky

Režijní veterán Paul Verhoeven už mnohokrát šokoval celý filmový svět. Příběhem o hledání lesbické sexuality za zdmi kláštera 17. století se snaží v této tradici pokračovat.
Benedetta
Benedetta
Pathé Distribution

reklama

Letošní filmový podzim ovládají důchodci. Od ruského klasika Andreje Končalovského (režiséra Splašeného vlaku či hitu Tango a Cash) se do našich kin konečně dostalo historické drama Drazí soudruzi!, vycházející ze skutečné (a notně děsivé) události. Tomuto zkušenému tvůrci je momentálně 84 let a jen o pár měsíců mladší Ridley Scott v posledních týdnech prezentoval hned dva kousky: rytířskou bombu Poslední souboj a frenetickou módní krimikomedii Klan Gucci.

Tyhle osvědčené tvůrce doplňuje další výrazné jméno, v tomto případě pocházející z Nizozemska – Paul Verhoeven má za sebou hity jako Total Recall, RoboCop, Základní instinkt či Hvězdná pěchota a ve svých 83 letech natočil erotické drama o dění v řeholním řádu 17. století. Takový námět zní stejnou měrou šíleně jako atraktivně a úspěšná premiéra na festivalu v Cannes tato očekávání jen potvrdila. Jenže je skutečně o co stát?

Benedetta
Autor: Pathé Distribution Benedetta

Na začátku příběhu se ocitáme na samém konci 16. století, kdy je malá Benedetta Carlini poslána do kláštera. Její pevná víra a oddanost Panně Marii je patrná hned z prvních scén stejně jako mnohem méně idealistická realita tehdejších řeholních řádů – ctihodná abatyše (v mistrně chladném podání Charlotte Rampling) s otcem Benedetty nekompromisně handluje o podmínky, za nichž bude dívka do kláštera přijata. Právě spojení silné religiozity a ekonomické pragmatičnosti Verhoevena evidentně baví a nad pokrytectvím církevních zástupců rozhodně nehodlá mhouřit oči.

Bezmála dvě a čtvrt hodiny trvající snímek se však nezaměřuje pouze na tento atraktivní historický kontrast, nýbrž prostřednictvím pestrého života sestry Benedetty ukazuje i na řadu dalších dobových nešvarů. Vychází přitom ze skutečných událostí – základní obrysy vyprávění o Benedettě jsou dobře popsané a zároveň nečekaně pestré. Mladá jeptiška totiž za zdmi kláštera objevovala svou sexualitu a kvůli lesbické orientaci byla církví samozřejmě vyšetřována a perzekvována; a aby toho nebylo málo, tak protireformační papežský stolec, tvrdě potírající jakýkoli náznak hereze uvnitř církve, popudila i mystickými vizemi a stigmaty, jež se na jejím těle objevovaly. A to navíc v době morové hrozby, která už poněkolikáté decimovala Evropu.

Benedetta
Autor: Pathé Distribution Benedetta

Jako by si ale Verhoeven nemohl vybrat, kterému z těchto témat se chce primárně věnovat. Po jejich načrtnutí v první polovině se totiž snímek rozpadne v sérii mocenských půtek, v nichž jednotlivé (a bezesporu silné) myšlenky začnou zapadat. Postavy zničehonic mění své chování a v logice dění se divákovi těžko orientuje.

„Tělo je tvůj nejhorší nepřítel. Je lepší, když se v něm necítíš dobře,“ dozvídá se Benedetta jako malá holčička hned po příchodu do kláštera. Potlačování vlastní tělesnosti a tím pádem i vztahu k sobě samému nemůže skončit dobře, čehož si je dnešní psychologie vědoma; ovšem v 17. století bylo přijetí přirozených potřeb a impulzů přece jen někde jinde, což dává pozdějšímu chování Benedetty nebanální rozměr: Její stigmata jsou stejně opravdová jako víra v Boží lásku, projevující se jak vizemi o drsném Ježíšovi, který nekompromisně stíná hlavy nepřátelům, tak i zapojením sošky Panny Marie do sexuálních praktik.

Nutno však dodat, že tato fyzicky nepříjemná scéna je jen jedním z mála momentů, u nichž si člověk řekne, že jsou skutečně přes čáru. Ženskou nahotou se sice nešetří, nejedná se však o nic pobuřujícího, posouvajícího hranice. Nejedná se proto ani o příspěvek do bizarního a vcelku právem zapadlého subžánru nunsploitation, v němž byly jeptiškovské motivy využity pro sexuální či násilné řádění. Subversivní ostří zkušeného filmaře se tedy v tomto případě už notně obrousilo.

Benedetta
Autor: Pathé Distribution Benedetta

Ústřední Benedettu živelně ztvárnila belgická herečka Virginie Efira, která se důstojně popasovala i s faktem, že hraje o zhruba 20 let mladší postavu. Od začátku do konce se jedná o těžko čitelnou figuru, jejíž skutečné vnitřní pohnutky jsou pro diváky většinou záhadou. Je jasné, že v nepřehledné době, kdy je člověku vlastně zakazováno, aby sám sobě porozuměl, je tajemný charakter na místě, ovšem důsledkem je opět rozplizlost, zmatenost a těkavost mezi různými motivy.

Verhoeven se do období raného novověku, v němž doznívaly problémy středověku a zároveň se objevovaly trable nové, podíval už v kruté historické exkurzi Maso a krev. Doba sešněrovaná pravidly a oktrojovanou morálkou, které se však v podstatě všichni neustále protiví, je rozhodně fascinující – představitelé církve se opakovaně ohánějí boží vůlí a prozřetelností, jenže samozřejmě pouze do té míry, v jaké je to výhodné.

Benedetta
Autor: Pathé Distribution Benedetta

Církevní tematika nizozemského autora nepochybně zajímá, ostatně před lety napsal knihu o Ježíšovi a dlouhodobém překrucování jeho učení. V případě Benedetty se však pokusil zkrotit až příliš mnoho zajímavých a komplexních nápadů, kvůli čemuž se většinu času jen naznačuje a klouže po povrchu – a pohříchu nejvýraznější dojem tak na diváka udělají jinak pouze doplňkové scény odvážně zobrazující zakázané sexuální hrátky či drobné gejzírky zastaralého násilí.

Navzdory řadě nedostatků a snad až překvapivých nedotažeností či doslovností však Benedetta představuje poutavou podívanou, a to nejen díky neokoukanému prostředí. Od zkušeného a odvážného tvůrce Verhoevenova typu by však šlo čekat přece jen více, přestože fanoušci nizozemského provokatéra zřejmě nespokojeni nebudou.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama