4 nejčastější chyby ve sci-fi filmech: Kolik procent mozku ve skutečnosti využíváme?

Sci-fi filmy jsou super, nad některými detaily ale vědci už mnoho let kroutí hlavou. Co je trápí nejvíc?
Strážci Galaxie
Strážci Galaxie
Marvel Studios

reklama

Sci-fi bijáky se stávají stále věrnější realitě ruku v ruce s tím, jak se i náš svět blíží technologiím, jež jsou v tomto žánru představovány. Ale i mistři filmaři se občas utnou – a po čertech často tak servírují čtyři opakující se nesmysly. Projděte si je a napište nám, jestli to vidíte stejně!

04) Zvuky v kosmu

Problém: Zvuk jsou vibrace nějakého média – v našem případě nejčastěji vzduchu. A v kosmickém prostoru ono médium jaksi chybí! Takže ani při reálném souboji kosmických lodí nebudou v éteru slyšet maniakální zvuky vrnících stíhaček, ječících laserů anebo vybuchujících kosmoletů!

A přesto právě s podobnými zvuky si nejspíše asociujeme ty nejepičtější souboje ze Star Wars, Star Treku i všemožných dalších klasik tohoto žánru. Většina diváků si proto ani neumí vesmírnou bitvu bez zvuků představit – koneckonců, není film médiem audiovizuálním?

Vesmírná loď Enterprise
Autor: Paramount Pictures Vesmírná loď Enterprise

Řešení: Faktem je, že mnohé filmy, seriály i hry koketují s potlačením zvukové stopy během scén v kosmu už asi 20 let. Dead Space zkusil zvuky nahradit dramatickým dýcháním hlavního hrdiny, čímž se inspirovaly i Abramsovy Star Treky.

Battletar Galactica prostě nahradila „venkovní“ zvuky během bitvy za zvuky „vnitřní“ – čili něco, co byste slyšeli, pokud byste se vyskytovali uvnitř lodi. Výsledek tak zní tlumeně, ale zvuky skřípajícího kovu nebo bubnování šrapnelů na trup přesto dovedou pořád vyděsit. Rozhodně tedy lze říct, že otázku zvuků v kosmu lze řešit i dostatečně kreativně.

03) „Mozek používá jen 10 procent kapacity“

Problém: Od Hvězdné brány až po Lucy – naše generace vyrostla na tezi, že „mozek využívá jen 10 procent své kapacity“. Co by se tedy asi stalo, kdybychom získali přístup ke zbylým 90 procentům? Stali bychom se bohy nebo alespoň konečně pochopili středoškolskou matiku?

Bijáky se obvykle kloní spíše k první možnosti – a diváky odkojené podobnými otázkami tak možná zklame reálná odpověď: Pokud byste neustále využívali 100 procent svého mozku, nejspíše byste brzy zemřeli...

Lucy
Autor: Universal pictures Lucy

Řešení: Tady nejde chodit kolem horké kaše – v reálu totiž skutečně 100 procent kapacity našeho mozku už využíváme, ale rozhodně ne v každém jednotlivém okamžiku! Úplně stejně tak pořád nepoužíváme 100 procent kapacity našich svalů – protože je nejde pořád napínat do extrému, jako kdybyste pózovali na kulturistické přehlídce.

Paradoxně známe dokonce i případy, kdy lidé skutečně dovedou „zapnout“ různé části svého mozku najednou – říká se jim epilepsie a k povznesení na vyšší úroveň bytí bohužel nevedou. Ve fikci přitom podobné případy plní jednoduchý úkol – aktivace „celého mozku najednou“ dává hrdinům typicky nějakou superschopnost. K tomu ale nepotřebujete podobné neurologické nesmysly, stejně jako k tomu nepotřebujete (ve starších dílech) radiaci. Z věrohodnějších nápadů, jak získat bombastickou schopnost, můžete sáhnout třeba po kybernetickém implantátu. Ten alespoň zcela neporušuje zákony fyziky a chemie!

02) Rychlý hacking

Problém: Nepřátelská pevnost odolává jakémukoliv útoku, ale slovutný Dr. Hackerman je naštěstí schopný se (díky svému počítačovému kung-fu) dostat skrze její obranu – a dovede ji vypnout! Stačí mu k tomu pět minut, čtyři monitory a tři klávesnice. Tak nějak typicky vypadá hackování ve filmech. Smutnou pravdou nicméně je, že i když na kyberbezpečnosti stojí velká část dnešního světa, skutečné hackování je nudnější než nedělní mše.

Skyfall
Autor: Sony Pictures Skyfall

Řešení: Reálný hacking trvá dny a týdny a není v něm ani žádná pořádná magie – typicky prostě potřebujete, aby někdo někdy klikl na špatný odkaz, měl trapné heslo anebo věřil, že mu keňský monarcha posílá přebytečné miliony.

To ale paradoxně znamená, že skutečný hacking má docela blízko ke klasické špionáži! Ne k té známé od agenta 007, ale spíše k té z filmů Argo či Jeden musí z kola ven. Je v tom porce technikálií navíc, ale v zásadě se hlavně snažíte najít něčí slabost a tu nepěkně podojit – a z toho už by mohlo jít udělat koukatelný film!

01) Blesková evoluce

Problém: Zpočátku neškodný exotický živočich nebo třeba superhrdinský mutant se stává hrozbou – v řádu sekund, minut či dní se totiž dovede přizpůsobit všemu, co proti němu hrdinové vrhnou. A co nevidět se z něj stane dokonalá bytost imunní proti všemu!

Stejný příběh o bleskové evoluci známe z X-Menů i hororů jako Život. Po nesčetných komiksovkách a dalších bijácích to pak bude asi překvapivé, ale... evoluce není cesta za dokonalostí! Není to ani něco, co má rychlejší tempo než jednu generaci. Evoluce v zásadě znamená: přizpůsobení se aktuálním podmínkám.

X-Men: Dark Phoenix
Autor: 20th Century Fox X-Men: Dark Phoenix

Řešení: Ale co s tím? Třeba lední medvědi se mohli rodit v Arktidě i v džungli. Jen v jednom z těchto dvou prostředí jim však bílá srst dává při přežívání výhodu, takže se bílí medvědi rozhodli raději plodit potomky v Arktidě. To také ilustruje, že evoluce probíhá tempem od jedné generace ke druhé – i když byste si to možná přáli, nevyrostou vám v průběhu života oči navíc. Ale když budete mít hodně velké štěstí (nebo smůlu, záleží na úhlu pohledu), tak náhodná mutace způsobí, že budou mít díky chybě v DNA extra oči vaši potomci...

To však stále není něco, co zabraňuje filmům v prezentaci zmutovaných monster – jen by daná příšera neměla vyrůst za hodinu ve sklepě, ale spíš by mělo jít o „zbytek po experimentu nějakého šíleného vědce jednu, dvě či tři generace dozadu“. Jako bonus může jít třeba o šíleného nacistu – ale tím se už dostáváme do zcela jiné sady klišé, o kterých si povíme jindy…

Zdroj: Screenrant

reklama

reklama