5 nejoriginálněji vyprávěných filmů všech dob: Které hollywoodské pecky vám zamotají hlavu?

Plynutí času jsme zvyklí vnímat lineárně, tedy z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Tak, jak běží náš život, se nejčastěji vyprávějí i filmy. Jenže co když klasický přístup k odvyprávění příběhu od začátku do konce nestačí? Přinášíme pětici skvělých filmů, jež s časem pracují mnohem volněji a originálněji – jak ukazuje poctivě interaktivní web vzniklý jako součást výzkumu z roku 2017, který se vyplatí pořádně proklikat a z něhož pocházejí i níže předložené grafy.

5) 12 opic

Koho jiného přemluvit k natočení dystopického filmu o cestování časem než Terryho Gilliama? Bývalý člen Monty Pythonů svou nekonečnou imaginaci ukázal už mnohokrát a tentokrát ji prodal i při zpracování scénáře, který výjimečně nebyl jeho vlastní. Snímek začíná nedlouho před koncem příběhu děním v roce 1996 a po necelých 20 minutách se dostaneme na úplný začátek – paradoxně do roku 2035. Pak je příběh vyprávěn víceméně lineárně, pouze s občasnými prostřihy budoucího dění. Gilliamovo cvičení v divácké pozornosti mate nejen nelineárním vyprávěním a tématem skákání v čase, ale i nejistotou, nakolik jsou viděné obrazy skutečné či jen výplodem choré mysli…

4) Věčný svit neposkvrněné mysli

Svérázně odvyprávěná romance se netají vizuálním rukopisem videoklipaře Michela Gondryho i vztahově pesimistickým příběhem Charlieho Kaufmana. Zcela v souladu se snahami obou protagonistů v podání Jima Carreyho a Kate Winslet o vymazání vzpomínek na toho druhého ukazuje snímek lidskou paměť jako útržkovitou a nespolehlivou – s čímž se následně musí vypořádat i divák. Nepřehledná a matoucí struktura vyprávění je pro většinu diváků na první zhlédnutí přece jen příliš bizarní, při dostatečném množství snahy však z mišmaše unikavých výjevů vyvstane jedna z nejhlubších romantik 21. století.

3) Obvyklí podezřelí

V polovině 90. let bavil diváky chytře napsaný a skvěle zrežírovaný thriller, který se navíc mohl pochlubit i skvělým obsazením v čele s Gabrielem Byrnem, Beniciem del Torem a nezapomenutelným Kevinem Spaceym. Nelineární vyprávění začne za polovinou příběhu a zhruba po půlhodině začnou převažovat flashbacky, postupně vyprávějící, jak se postavy dostaly až sem. I díky tomu se režisérovi Bryanu Singerovi podařilo fascinovat diváky jedním z nejslavnějších plot twistů v dějinách – a o to více zaráží, že se film kvůli komplikované struktuře vyprávění málem nepodařilo realizovat.

2) Pulp Fiction

Druhý snímek Quentina Tarantina z roku 1994 se zařadil mezi základní díla moderního filmového kánonu a těžko najít někoho, kdo by jej neviděl. Začíná uprostřed děje, po prvním flashbacku postupuje víceméně kupředu, ovšem celá poslední půlhodina je pak dalším flashbackem. Sám Tarantino k této nezvyklé struktuře poznamenal: „Na rozbíjení lineární struktury je skvělé, že narušuje klidový stav [publika]. Najednou jako byste je slyšeli: ‚Musím se na to dívat... musím dávat pozor.‘ Je zábavné sledovat, jak publikum svým způsobem film pronásleduje.“

1) Memento

Starší thriller Christophera Nolana se díky útržkovitosti a zcela jedinečné práci s časem stal typickým zástupcem filmové postmoderny. Vyprávění totiž přeskakuje mezi linkou plynoucí lineárně a linkou retrospektivní – a právě prezentaci děje od konce k začátku je věnována většina prostoru v souladu s poruchou paměti, kterou trpí hlavní hrdina. Přestože tedy film končí vlastně v půlce příběhu, úspěšně si v rukávu schovává pár es, jež na diváka v závěru snímku drtivě dopadnou. Takhle vypadá precizní, a přitom stylová práce s nelineárním vyprávěním, které vstoupilo do učebnic.