Osm hrozných: Natočil Tarantino další oscarovou pecku?

Vyjeli jsme si se strýčkem Quentinem do hor na chatu. Jak se nám tam líbilo?
Kdo z nich asi přežije?
Kdo z nich asi přežije?

reklama

Většina českých recenzí řeší, že je zasněžený western z hor Wyomingu dlouhý tři hodiny, a jestli to už není moc. Ale vyčítají snad literární fajnšmekři románům Quo Vadis nebo Bratři Karamazovi, že jsou moc tlusté? Některé příběhy jednoduše potřebují prostor k rozvinutí, obzvlášť když je autor ve skvělé formě a píše mu to... Právě Osm hrozných jsou od začátku takovým Tarantinovým velkým filmovým románem - dílem, v němž se nenechal svazovat kompromisy. Z každého políčka jeho novinky je cítit sebevědomí, které nasbíral ve svých předchozích sedmi celovečerácích a teď konečně natočil svůj tzv. klasický film! Na povrch méně efektní, syrovější, pomalu gradovaný a do morku kostí autorský. Takový malý velký biják.

Malý je tím, že se celý odehrává jen v dostavníku a uvnitř sněhem zaváté horské chaty. Jenže tuhle divadelní sevřenost překonává sympaticky staromilskou volbou točit na velkoformátový 70mm film. Na plátno se toho vejde více, což několikrát režisér hravě využije. Většinu času se ale kocháme pohledem na postavy v labužnických slovních výměnách, kdy si nemůžete být ničím jisti a stejný pocit máme i z herců na plátně. Samuel L. Jackson svou typicky prořízlou hubou naplno využívá asi největší herecký prostor kariéry, ale nezaostává ani bestiálně spravedlivý Kurt Russell, ďábelský mrcha J.J. Leigh nebo totálně nevypočitatelný jižanský "šerif" Walton Goggins. Parádně rozehraný ansámbl narušuje snad jen Tim Roth, z něhož je příliš cítit imitaci hereckého stylu Christopha Waltze, s jehož obsazením scénář původně počítal.


Děj má kostru šestákové povídky s detektivní zápletkou. Aby zabavil diváka a nabídl mu zvraty i peprnnou odbočku (vzpomínka na generálova syna fakt stojí za to), sáhne občas k nelogické zkratce. Jenže o to tady nejde. Co totiž povyšuje Osm hrozných mezi nejlepší Tarantinovy filmy, je opravdu vybroušená a energická šachová partie, kterou rozehraje s postavami. Film servíruje satirickou alegorii o zlu, předsudcích a boji o moc - jako bychom se dívali na krvavě vyhrocenou verzi Vyvolených. Jenže v téhle "vile" není žádný vítěz ani poražený a je těžké někomu fandit. Pomsta nevyvolává úlevu, ale vede jen k dalšímu konfliktu, intrika se vrací zpátky jako bumerang a nikdo nehraje fér, protože život už ho naučil. Na malém prostoru před kamerou nenabízí Tarantino divákovy žádnou úlevu od svého bolestně nekompromisního pohledu na svět. Někdo umře dříve, jiný později a klaďáci jdou na řadu obvykle jako první, protože ve své "naivitě" nečekají podraz...  

Kdo čeká rychle odsýpající popík typu Nespoutaného Djanga a další hravé variace na příběh o pomstě, pak bude zřejmě zklamán, nebo aspoň může mít pocit, že střihač měl mít přísnější metr. O hodinu kratší by byl film jistě svižnější a možná i "zábavnější", ale určitě by nebyl lepší. A kolik Tarantina je příliš? Troufám si tvrdit, že kdo ho nedocení v téhle hardcore podobě, pak ho vlastně nikdy nebral příliš vážně.

Hodnocení: 9 / 10

PS: Zamrzí nevyužitá Morriconeho hudba, stavba filmu jí prostě nedává tolik prostoru. Soundtrack ale umí zlákat k opakovanému poslechu..

reklama

reklama