Nejdrsnější film roku, z jehož premiéry uteklo přes 100 lidí, je konečně tady! Dokoukali jsme ho do konce?

Známý filmový provokatér natočil příběh o jednom inženýrovi, jehož hlavním životním posláním je vraždit – umělecky!
Hlavní hrdina filmu Jack staví dům
Hlavní hrdina filmu Jack staví dům
Zentropa Entertainment
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ještě před oficiální českou premiérou jsme mohli vidět nový film od slavného dánského režiséra Larse von Triera. Jmenuje se Jack staví dům a proslavil se už při svém prvním promítání na letošním festivalu v Cannes. Přes 100 lidí při něm totiž znechuceně odešlo ze sálu a třeba novinářka Charlie Angela to okomentovala slovy: "Odešla jsem, protože vraždění dětí není umění ani zábava."

Je tedy nový Trierův film umění nebo zábava? V první řadě je třeba říct, že právě hranice umění a zábavy tento film hodně radikálně a sarkasticky zkoumá. Celý je totiž uspořádaný kolem dialogu mezi hlavním hrdinou, sériovým vrahem Jackem (skvěle hrající Matt Dillon), a postavou Vergeho (tradičně perfektní Bruno Ganz, známý z role Hitlera v Pádu třetí říše). Zatímco Jack své maniakální vraždění hájí a na mnoha příkladech dokazuje, že je vlastně jedinečným umělcem, Verge mu oponuje s argumenty, že je vlastně jen otrokem svých temných impulzů a úzkostí. Ty se ukazují na Jackově projektu stavby vlastního domu, který není schopný dokončit.

Jack staví dům
Autor: IFC Films Jack staví dům

Film je pro Triera typicky rozdělený na kapitoly. V nich pozorujeme výjevy z Jackovy opravdu bohaté vražedné kariéry, kterou skrze hromady mrtvol brousí k dokonalosti – ostatně říkají mu Mr. Sofistikovaný. Nechybí spousta bizarních scén na hraně parodie, kdy se kino rozesměje, aby ho hned následná scéna zase hodně rychle zmrazila. Detailní a dokumentárně naléhavé záběry na Jackovu řezničinu někdy provokují k úlevnému smíchu, ale jindy se jim může smát snad jenom... ehm ... vyšinutec.

Sám režisér film popsal jako vlastní psychoterapii, kdy se sám při natáčení topil v depresích a alkoholu. A pokud bychom na jeho hru chtěli přistoupit, pak Trier opravdu hluboce nenávidí něžné pohlaví, jelikož jsou Jackovými oběťmi většinou právě ženy; zobrazené jako hloupé a povrchní husy. Hned tu první mimochodem ztvárnila Uma Thurman, hvězda filmů Quentina Tarantina, který při sledování Jacka nejednomu divákovi jistě naskočí.

Po filmařské stránce film šlape rozhodně lépe než Trierova předchozí Nymfomanka, a závěrečné scény, kdy si doslova projdeme peklem, pak zase připomenou apokalyptickou krásu v závěru Melancholie – i když tady je dovětek filmu spíše samoúčelnou vizuální exhibicí. A pokusem ulevit publiku tím, že zlo bude nakonec potrestáno.

Jde film označit jako sebestředný, egoistický a nabubřelý? Určitě, protože Trierovo boření tabu jde opravdu vnímat jako obhajobu jeho vlastní hodně kontroverzní osobnosti a šklebivý výsměch všemu a všem. Jenže zároveň ukazuje, že i taková krvavá karikatura může být (zvrhle) zábavná, očistná a v mnohém i sebereflexivní. Protože, ať si to přiznáme, nebo ne, každý v sobě máme malý kousek psychopata...

Reklama
Reklama