5 skvělých prostředních dílů filmových trilogií: Od Temného rytíře ke Dvěma věžím

V neděli večer si na COOLu dáme fantasy velkobiják Hobit: Šmakova dračí poušť. Bilbo Pytlík v něm spolu s Gandalfem a třinácterem trpaslíků pokračuje na své cestě vstříc Osamělé hoře. Po cestě si projdou Temný hvozd a nakonec se setkají i s drakem Šmakem – a výsledek bude plynout o něco rychleji a ladněji než v případě prvního Hobita, kterému byl vytýkán právě pomalejší start. Takový však bývá úděl prostředních dílů trilogií, jež nápadně často sbírají spoustu chvály! Nevěříte? Máme pro vás patero argumentů.
Druhý Hobit přinesl divákům daleko více dobrodružství za cenu daleko méně protahování – dvěma ranami tak vyřešil hlavní nedostatky prvního Hobita. Bilbo a Gandalf se totiž už obejdou bez představovaček a mohou se soustředit na to hlavní: cestu k Osamělé hoře a zkřížení kordů se Šmakem! Odtud pak jejich kroky směřují přímo do finálního třetího dílu...
Tady můžeme identifikovat první důvod, proč bývají prostřední díly často povedené – absence představování. Trilogie ze své podstaty potřebují nějaký čas na rozjezd a představování scenérií/postav, což logicky probíhá v prvním díle. Nemusí to nutně vadit, pokud je daný svět neotřelý a/nebo má skvělou atmosféru. V případě prvního Hobita se podařilo dodržet to druhé, ale místní kulisy i příběh jsme z knih i filmů již dobře znali. Ve dvojce se tak tvůrci mohli pořádně utrhnout ze řetězu, a právě to s sebou nese i lepší drajv.
Dost podobná situace přišla na přetřes o dekádu dříve v případě prostředního dílu ságy Pán prstenů. Jednička rozhodně měla fenomenální atmosféru, kde občasné rozvleklejší tempo vlastně vůbec nevadilo. V roce 2001, kdy šlo Společenstvo prstenu s kůží na trh, bylo podobné pojetí fantasy čerstvé, a tak to nikoho neštvalo. Když však přišla dvojka se svými GIGANTICKÝMI bitvami, bylo jasné, že tohle nebude jenom pěkná pohádka.
S tím souvisí druhá výhoda prostředků trilogií – možnost gradace. Je jasné, že pomalejší rozjezd nemůže hned v prvním díle přinést moc zásadních událostí. Dvojka má tak daleko větší možnosti ve škálování dobrodružství, bitev, triků i problémů hrdinů. Když si srovnáte finální „rvačku“ se Skuruty ze Společenstva s Helmovým žlebem, vytane vám to víc než dost!
Nejen ve fantasy světě však může prostřední díl neskutečně šlapat. Bournův mýtus nám ukázal, že i když Jason na konci jedničky uprchl vstříc happy endingu, osud (a potřeba natočit další dobře vydělávající pokračování) měl nakonec jiné úmysly. Bourneova láska umírá a Jason se vydává na cestu pomsty všem, kteří mu způsobili tolik bolesti. A v bolestech díky tomu zařve nejeden moskvič!
Bourneův příklad trilogie je užitečnou ilustrací toho, jak se původně samostatný film může právě v trilogii proměnit. Pokud je to realizováno s citem a jsou zachovány ty elementy, které z prvního filmu učinily hit, může být druhý díl tradičním pokračováním v duchu „všeho více“. Nějak takhle se ostatně uvedli i Vetřelci (bohužel aniž by se stejně povedl i třetí díl).
Také v komiksovkách najdeme podobné případy! Temný rytíř platí dodnes za zřejmě nejlepší komiksový film vůbec – a dosáhl toho i tím, že vlastně vůbec nepřipomíná komiksové filmy. Jde spíše o kriminálku a detektivku, v níž občas vedle detektivů pobíhá i chlápek převlečený za supervojáka s netopýří maskou. Všemožné metafory na válku s terorismem a dějové zvraty nám v Temném rytíři spolu s fenomenální režií naservírovaly zážitek, který dodnes nikdo nepřekonal.
Temný rytíř nám dává další kus vodítka – temnotu samu. Jak pro výše uvedené důvody, tak i pro inherentní potřeby vyprávění obecně platí, že první díly trilogií musejí nabídnout méně komplikovaný příběh. Divák se teprve dostává do osidel nového světa a situaci tak nelze komplikovat příliš šílenou zápletkou, v níž nikdo není klaďas a záporák. Druhý díl ale již může vše zkomplikovat a zamotat a obecně nabídnout i drsnější podívanou. Pro další příklad podobného druhu ostatně nemusíme chodit daleko...
Ultimátním ilustračním materiálem budiž nejlepší díl ságy Star Wars, totiž Impérium vrací úder. Najdeme tu spoustu styčných bodů s tím, co již zaznělo mnohokrát výše – od gradace po skutečnost, že Lucas původně trilogii v hlavě úplně načrtnutou neměl. Impérium ale i přesto (či právě proto) všem zasadilo ťafku mezi oči novou úrovní triků, rozkreslením svého světa, ale i šokantním odhalením o tom, kdo že je vlastně Lukův otec.
S tím pak souvisí definitivní výhoda druhých dílů – možnost překvapit a otevřít konec. První díl musí být především koherentní podívaná, která sice udělá pár náznaků na pokračování, nesmí však působit dojmem přeseknuté první poloviny (třetiny) dlouhého příběhu. To je frustrující. U druhého dílu je však divák již investován do zápletky, tvůrci navíc konečně můžou obrátit očekávání nějakým šokujícím odhalením. Když se zkombinuje obojí, je z toho třeba Darth Vader jako Lukův otec nebo unesený Han Solo. Občas se sice stane, že třetí díl kvůli povinné dohře dvojky a jasnému směřování do cíle svého předchůdce nepřekoná, kouzlo prostředních dílů už nám ale nikdo nikdy nevezme!
Fantasy Hobit: Šmakova dračí poušť začíná na Prima COOL v neděli ve 20:15.