8 největších hitů od Vangelise: Poslechněte si jeho nejkrásnější hudbu

Řecký skladatel a hudební inovátor Vangelis se zapsal do historie především svými soundtracky. Byl však také průkopníkem syntezátorů a jejich křížení se symfonickou hudbou. Jeho nejslavnější motivy z filmů Ohnivé vozy (1981) a 1492: Dobytí ráje (1992) ovládly hudební žebříčky na celé planetě, hudba k filmu Blade Runner zase inspirovala generace skladatelů i producentů elektronické hudby.
Vangelis začínal kariéru v rockových kapelách a zabrousil i do popu. V hudební historii ale bude navždy zapsán především jako autor nadpozemských atmosfér a melodií. Ostatně jeho posledním dokončeným projektem je soundtrack k letu kosmické sondy Juno k Jupiteru. Tady je alespoň stručný průlet jeho nejlepšími momenty.
Oscarové ocenění, špičky hitparád a melodie, která se stala nedílnou součástí popkultury. Režisér filmu Hugh Hudson patřil mezi Vangelisovy obdivovatele a spolupracoval s ním už na menších projektech, a tak ho oslovil, zda by svou futuristickou hudbou neozvláštnil i historický film odehrávající se na začátku 20. století. Vangelis souhlasil i proto, že hlavním motivem filmu bylo běhání a jeho otec býval amatérským běžcem. „Šlo o hymnu mému otci,“ řekl později ke své nejslavnější kompozici. Skladba zazněla i na zimní olympiádě v roce 1984 a zejména při otevíracím ceremoniálu letní olympiády 2012 v Londýně.
Legendární sci-fi Ridleyho Scotta by nikdy nefungovala bez Vangelise, který dodal bezútěšnému světu kybernetické budoucnosti teskný, romantický i zasněný tón. Jaké je to žít a milovat ve světě, kde už si nikdo nemůže být jistý tím, co je pravé a co syntetické? Emocionální hloubku temné noir detektivce s Harrisonem Fordem dává taky použití retro jazzových a bluesových melodií, éterických hlasů nebo osamělého saxofonu. Hlavní hvězdou je však analogový syntezátor Yamaha CS-80, což byl celoživotní nástroj Vangelisova srdce.
Vangelisova druhá spolupráce s režisérem Ridleym Scottem. Tentokrát na snímku, který vznikl u příležitosti 500. výročí objevení Ameriky mořeplavcem Kryštofem Kolumbem. Film přes svou úžasnou řemeslnou stránku celkem zapadl, ale Vangelisův sountrack zůstává věčný. Propojení středověkých motivů a pulzující elektroniky inspirovalo mnoho ezoterických popových projektů a titulní skladbu znají Češi hlavně z coververze Daniela Hůlky. Sám Vangelis však nálepku skladatele tzv. new age odmítal a dokonce prohlásil, že ho považuje za „styl, který dal lidem bez talentu možnost dělat velmi nudnou hudbu“.
Přelomový dokumentární seriál Cosmos: Cesta do neznáma, kterým prováděl popularizátor astronomie Carl Sagan, si jako svou znělku vybral skladbu Movement 3 z alba Heaven and Hell (1975), ale znělo v něm více Vangelisovy hudby (a to vedle děl od klasických skladatelů jako Antonio Vivaldi, Dmitrij Šostakovič nebo Johann Sebastian Bach). Později Vangelis přímo spolupracoval s NASA a Evropskou kosmickou agenturou na albech jako Mythodea nebo Rosetta. Složil i osobní hudbu k pohřbu Stephena Hawkinga, která byla spolu s jeho namluveným vzkazem rádiově vysílána směrem k nejbližší černé díře.
Popové spojení se zpěvákem Jonem Andersonem, známým hlasem kapely Yes, přineslo mezi lety 1980 a 1991 čtyři alba a několik hitů, z nichž jsou nejznámější balada I'll Find My Way Home nebo tanečnější pecka State of Independence, kterou později adaptovala ještě zpěvačka Donna Summer.
Ještě před začátkem sólové kariéry byl Vangelis členem kultovní progresivní rockové kapely Aphrodite's Child, s níž vydal tři desky, z nichž ta poslední 666 (1972) je považována za klenot žánru. Její nejvýraznější kus The Four Horsemen se dočkal citací či coverů od tak rozdílných kapel a projektů jako The Verve, Scooter, Beck či Gregorian.
Základ pro svůj styl a pozdější práci na filmové hudbě položil Vangelis sérií desek v sedmdesátých letech, kde pracoval se syntezátory způsobem jako nikdo jiný. Následující klip zachycuje jeho práci na albu China věnovanému Říši středu – typicky seděl za hradbou syntezátorů, na které byl schopný v reálném čase improvizovat. Nerozlišoval mezi elektronickými a akustickými nástroji. „Zvuk je zvuk a vibrace je vibrace, ať už pochází z elektronického nebo akustického nástroje,“ řekl. Svou zkušenost s orientálními melodiemi zúročil taky při skládání oficiální hymny fotbalového Mistrovství světa 2002 v Japonsku a Koreji.
A ještě jednou Vangelisovo vrcholné dílo a jeden z nejznámějších monologů v historii kinematografie, zakončený slovy „Time to die…“. Soundtrack Blade Runnera byl přes deset let oficiálně nedostupný a světem kolovaly jen různé fanouškovské kompilace, což ještě zvýšilo poptávku po něm. Když vyšel v roce 1994 po obnovené premiéře režisérského sestřihu filmu, byl už považován za nadčasovou klasiku.
Zdroj: Wikipedia Vangelis
Reportáž o smrti Vangelise: