Velká Británie si po celý víkend pompézně připomíná oběti válek a přeživší veterány. Reportér CNN Prima NEWS sledoval oslavy v jihoanglickém přístavu Portsmouth, odkud Královské námořnictvo (Royal Navy) po staletí vyráželo do bojů po celém světě. Do I. a II. světové války, do Iráku i na Falklandy. V Portsmouthu však řada pomníků připomíná i padlé britské koloniální námořníky v Africe či Asii, o kterých se nyní taktně mlčí. Pieta za oběti začala v pátek 11. listopadu a vrcholí 13. listopadu tradičními průvody na Vzpomínkovou neděli (Remembrance Sunday).
Přístavem Portsmouth zní dělostřelba. Vojenská pocta s pomocí dělových salv může zaznívat jen na třinácti místech ve Velké Británii a k těm patří i Námořní základna Jeho Veličenstva na jihu Anglie. A zatímco se střelba nese nad městem, u památníku první světové války na portsmouthském náměstí Guildhall Square se drží dvě minuty ticha. Je tomu přesně 104 let, co skončil tento světový konflikt, 11. listopadu 1918 v 11 hodin.
Pocta od velitele základny
Velitel námořní základny v Portsmouthu kapitán John Voyce kráčí důstojně kolem kamenného monumentu za padlé z řad místních občanů. Vesměs námořníků, ostatky většiny z nich přitom dosud leží na dně mnoha moří a oceánů. Na bronzových panelech je uvedeno na 4 500 jmen, prakticky každá rodina z Portsmouthu za první války o někoho přišla.
Anglikánský pastor Canon Bob White se modlí za oběti válek a zároveň lituje, že svět se zatím nedokázal vzdát vojenských konfliktů. Velitel námořní základny John Voyce poté pokleká u jednoho ze symbolických hrobů. V ruce drží malý dřevěný krucifix opatřený na křížení květen vlčího máku. A vzápětí kříž zabodne do trávy na rovu. Stovky lidí shromážděných na Guildhall Square pietní akt každým rokem silně prožívají, někteří veteráni mají slzy v očích. Veterán z RAF Frank Graham i jeho žena Lisa také přinášejí kříže s červenými květy divokých máků.
Krize vs. prodej vlčích máků
Vlčí máky jsou symbolem piety už od konce první světové války. Inspirací se stala básnička, kterou si na kus papíru poznačil kanadský polní chirurg John McCrae v roce 1915. Ohromen obrovským množstvím padlých v bojích o dnešní belgické Flandry mimo jiné napsal: „Na polích ve Flandrech divoké máky rostou, / tam mezi kříži, řada za řadou.“ Papírek s básní nicméně zahodil a rukopis jen čirou náhodou našel britský důstojník, který ho odvezl do Anglie a nechal vydat v časopise Punch.
Makový květ se poté stal symbolem nejen pro padlé, ale i novou nadějí pro válečné invalidy a pozůstalé po obětech. Po válce se totiž prodej textilních máků, který podnes organizuje Britská královská legie, stal vítaným zdrojem finanční pomoci pro veterány, vdovy, polosirotky i další skupiny poškozené válkou, jakou svět dosud nepoznal. Do bojů bylo zmobilizováno přes 60 milionů vojáků, z nichž 9,5 milionu padlo.
Už v roce 1924 se ve Velké Británii prodalo 27 milionů látkových kvítků a výnos pomohl obrovskému množství postižených. „Letos se prodává méně květů než jiné roky, odhaduji tak o 20 až 30 procent. Určitě je to růstem životních nákladů, které způsobila ta nová ruská válka,“ svěřuje se jeden z prodejců vlčích máků v Portsmouthu.
Pietní oslavy pokračují ve Velké Británii do 13. listopadu. Vrcholem je takzvaná Vzpomínková neděle (Remembrance Sunday), která se ctí vždy první neděli po 11. listopadu. Vojenské přehlídky se střídají s průvody veřejnosti, slouží se bohoslužby, hraje se divadlo a národních oslav v Londýně se zúčastní i stovka námořníků ze základny v Portsmouthu. Slaví se v každém městě, dokonce v každé čtvrti.
Jak Britové válčili s Japonci
Vraťme se před monumentální pomník obětem první světové války na náměstí Guildhall Square v Portsmouthu. Hned vedle něho stojí o něco skromnější pomník vojákům druhé světové války, na kterém je přes 600 jmen. Veterán Paddy Doherty předčítá takzvaný Kohima Epitaph. Je to náhrobní text, který je ve Spojeném království vytesán na řadě památníků, ale vznikl v roce 1944 pro britské oběti bojů s Japonci v bitvě u Kohimy v Indii. O tomto střetu se v britských dějinách píše jako o „Stalingradu východu“, neboť změnil průběh světové války v Asii. Britům se tady v dubnu 1944 podařilo poprvé porazit Japonce, kteří posléze už především ustupovali.
„Až půjdete domů, řekněte jim o nás. A řekněte: pro váš zítřek jsme dali náš dnešek,“ recituje veterán Paddy Doherty slavný epitaf. V bitvě u Kohimy padlo přes 4 tisíce Britů. Když veterán dočte, promluví opět pastor a následně 14letá Matilda a 13letý Quinn citují z válečného deníku jedné oběti. Na deskách za nimi je do bronzu vylito 4 500 jmen.
Hroby na dně moře
Jsou tu například jména námořníků, kteří skončili na dně Severního moře na přelomu května a června 1916. Královští námořníci tehdy zahynuli v bitvě o Jutsko, kterou Velká Británie svedla s německým císařským námořnictvem. A hned šest křižníků, které vypluly odsud z portsmouthské základny, skončilo na dně moře. A s nimi i přes 4 000 námořníků, 400 z nich přitom trvale žilo v Portsmouthu, takže právě těchto 400 jmen lze najít ne deskách.
Bitva o Jutsko byla poslední velkou námořní bitvou v historii, během dvou dnů bylo zničeno 25 britských a německých lodí a celkově zahynulo 10 tisíc námořníků. Posléze obě armády přešly k ponorkové válce. Během víkendových pietních aktů v Portsmouthu prostě ožívají válečné dějiny, které známe jen z učebnic. I když několik veteránů si ještě pamatuje druhou světovou válku.
Hlas 102letého veterána
Oslav v Portsmouthu a okolí se letos účastní 102letý veterán Lawrence Churcher, přímý účastník bitvy u Dunkerque z roku 1940. Portsmouthský rodák byl do Francie poslán v květnu 1940, aby pomohl s evakuací britského expedičního kontingentu, neboť na Francii se již valilo Hitlerovo vojsko. Churcher napřed pracoval v kolejišti přístavu, když však zesílilo německé bombardování, kryl se v dunách na pobřeží, kde se již loučil se životem. „Letadla nepřetržitě shazovala bomby a jen shodou náhod mě na pláži našli mí dva bratři Edward a George. A dotáhli na britskou loď, které se podařilo odplout,“ vzpomíná Churcher.
Velitel námořní základny v Portsmouthu kapitán John Voyce v těchto dnech každý den myslí i na novodobé oběti britských mariňáků, například v Iráku anebo na Falklandských ostrovech. Obě vojenské akce se také letos připomínají na základně HMS Sultan v sousedním Gosportu. Obě města, které dělí jen záliv s vojenskou základnou, také pravidelně hostí rodiny obětí i veterány z Falkland, od války s Argentinou o tyto ostrovy v Atlantiku letos uběhlo 40 let.
Různé pohledy na Falklandy
„V roce 1982 žilo v Gosportu a Portsmouthu mnoho vojáků a rodin, kteří se zapojili do konfliktu na Falklandách, a někteří se bohužel z jižního Atlantiku nevrátili,“ říká mluvčí falklandských veteránů Derek „Smokey“ Cole. V konfliktu zahynulo 255 britských mužů a žen v uniformách. Celý svět ovšem s postojem Londýna nesouhlasí. Argentina i dnes mluví o britské „okupaci“, ačkoliv Spojené království obsadilo Falklandské ostrovy již v roce 1833 a jde tedy o hodně starý územní spor. Poslední argentinská ústava z roku 1994 přitom stále považuje ostrovy za součást argentinské provincie Ohňová země.
Kapitán John Voyce velí v Portsmouthu také zde kotvícím bitevním lodím Prince of Wales a Queen Elizabeth, což jsou nejmodernější britské bojové „křižníky“. Prince of Wales na palubě unese až šestatřicet letounů F-35B Lightning II nebo vrtulníků Merlin. A k tomu až 1 600 námořníků. Britské námořnictvo je tak schopno spustit rychlou a nejspíše úspěšnou vojenskou operaci kdekoliv na světě.
Co s oběťmi koloniálních válek?
Obří památníky první i druhé světové války v Portsmouthu stojí na hranici náměstí Guildhall Square a Victoria parku. Park ale zdobí hned několik pomníků padlým vojákům z britské koloniální éry, většinou mají tvary vítězných obelisků. I tito vojáci bývali oslavováni jako hrdinové, kterým Spojené království stavělo velkolepé monumenty. Při listopadových oslavách veteránů se o nich ale raději nemluví, i když úplně zapřít je nelze. Zvláště, když většina účastníků pietní akce v Portsmouthu odchází domů právě přes Victoria Park.
Mezi duby, javory a platany tam stojí třeba pyšný pomník z časů Britského impéria, který zvěčňuje posádku portsmouthské bitevní lodi HMS Powerful. Posádka nejprve tři roky bránila britské koloniální zájmy v Číně, ale v roce 1899 byla vyslána do burských válek v jižní Africe. Část posádky tam padla v bojích u Graspanu při krvavém potlačení povstalců, zbytek mužstva pak Velká Británie oslavovala jako bohatýry. Po návratu do Portsmouthu námořníky vítaly davy lidí, každý člen posádky dostal stříbrné hodinky a pozvánku na opulentní banket. Dnešní svět se samozřejmě může ptát, zda Velká Británie skutečně musela kolonizovat Afriku a Asii.
Vlčí mák pro oběť z ponorky
S érou Britského impéria souvisí i další památníky ve Victoria parku, tak se raději přesunuji do jiné historické kapitoly. Na mořském břehu v portsmouthské čtvrti Southsea stojí vůbec největší válečný památník ve městě. A tento víkend k němu míří lidé z celé Velké Británie, kteří chtějí vzpomenout na ztracené předky v námořnických uniformách. Památník Portsmouth Naval Memorial je věnován všem královským námořníkům, kteří během první a druhé světové války prostě navždy zmizeli v mořích a oceánech. Nemají hrob a jejich těla zmizela v hlubinách.
Je to působivé a zároveň tísnivě chmurné místo. Na deskách jsou uvedena jména 10 tisíc zmizelých britských námořníků z první války i 15 tisíc nezvěstných z druhé války. Pozůstalí sem stále přicházejí s vlčími máky, v mnoha případech i s fotografiemi ztracených vojáků, které pokládají k pamětním deskám. Často i s dojemnými vzkazy.
„Láskyplnou vzpomínku na George Andrewse a posádku HMS Sterlet. S láskou od rodiny ve Vzpomínkový den,“ stojí na lístku s obrázkem vlčího máku, který rodina pávě uložila pod desku, na níž lze jméno George Andrews skutečně najít. Andrews tvořil posádku ponorky HMS Sterlet, která byla zřejmě zasažena německou protiponorkovou střelou 18. dubna 1940. Anebo jen u norských břehů poblíž přístavu Larvik narazila na minu. Místo hrobu zůstává jen jméno na této bronzové desce.
Na Krymu už válčili i Britové
Jen 150 metrů od kamenného monumentu stojí na břehu kanálu La Manche další válečný pomník. Britským obětem krymské války. Takzvaný Krymský památník připomíná portsmouthské námořníky, kteří v letech 1853 a 1856 padli v bojích na ruském Krymu, například u Kerče anebo Sevastopolu. Původně šlo o vojenský konflikt mezi Osmanskou říší a Ruskem, ale když osmanský sultán požádal Velkou Británii a Francii o vojenskou pomoc, aby Rusko nezískalo úžiny Bospor a Dardanely, obě mocnosti preventivně poslaly své flotily do Černého moře.
A byla z toho vleklá válka, kterou si nikdo nepřál. Spojenci se napřed neúspěšně pokoušeli získat Oděsu, posléze se bojovalo hlavně o Krym. Válka trvaly tři roky, aniž by spojenci v Rusku dosáhli významných územních zisků. Velká Británie přišla o 30 tisíc vojáků, Francouzi o 97 tisíc, Turci o 175 tisíc a Rusové o 143 tisíc. Neumíralo se přitom jen na bojištích, větší ztráty způsobovaly nemoci či kolapsy v zásobování. Nekompetentní vedení bojů i počet obětí také kritizoval dobový britský tisk, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády.
O Krym se bojuje i v roce 2022. Lidstvo se nedokáže domluvit na míru, což je velmi špatná zpráva z počátku nového milénia, které mělo být lepší než to minulé. Na bojištích stále umírají další a další vojáci, které do zákopů posílají politici.
Britský ministr zahraničí James Cleverly se v pátek účastnil vzpomínkové akce za padlé vojáky v Paříži, kam vyjel na státní návštěvu. A během piety obvinil Rusko, že do Evropy znova vrátilo strašlivé krveprolití. „Od roku 1918 vzdáváme hold statečným mužům a ženám, kteří nám přinesli mír. Jenže letos tento mír rozbil ruský agresor,“ prohlásil Cleverly.
