Krása sovětských automobilových unikátů (II.)

V Sovětském svazu bylo možné všechno. Neúspěchy nebyly. Třeba nedosažené rychlostní rekordy byly oficiálně „dočasně nedostupné“. A tak se pracovalo na tom, aby dostupné byly. Aby Sovětský svaz dokázal víc.
ZIL 2906
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

ZIL 2906

Tohle je rarita, která dodnes budí respekt. Jde o obojživelný samohyb poháněný šnekem. Nejde o žádnou novinku. Vždyť už v roce 1920 byl na základu traktoru Fordson postaven Armstead Snow Motor, tedy něco podobného.

Sověti vzali myšlenku za svou, když potřebovali doplnit svůj kosmický program o záchranný stroj. Ano, čtete dobře. Nemyslíme tím výsadkový modul někde na Měsíci, ale když přistáli kosmonauti do zasněžené krajiny těžko přístupné i pro tank, bylo zapotřebí je odtud dostat. Byl tedy postaven tento speciální samohyb.

Převážel jej jiný obojživelný vůz – ZIL 4906. Ten místo kabiny pro cestující měl korbu, na kterou se vlastním jeřábem nakládal samohyb.

Ten měl pod sebou dva válce s omotanou šnekovicí. Rotačním pohybem se vůz odkázal v extrémně náročném terénu, jakým je sníh, led, písek nebo bahno pohybovat s jistou gracií. Řízení bylo stejně jako u tanku zajišťováno přibrzďováním jednoho válce. Ten poháněl vždy jeden sedmasedmdesáti koňový motor VAZ. Oba měly čtyřstupňovou převodovku. Výhodou bylo, že šlo zapojit rotaci obou válců na stejnou stranu, takže vůz mohl jet bokem.

ZIL 2906 měl však několik zřejmých nevýhod. Především to byl pohyb po kamenech. Tam ztrácel hodně bodů. Druhá nevýhoda spočívala v tom, že jen sundáváni z nosiče trvalo asi 25 minut. Když bylo kolem -40 °C, pak trvalo dalších dvacet minut, než se zahřály motory na provozní teplotu, aby mohly vyrazit.

Na palubě byli dva lidé – řidič a lékař. Ti měli vyhřívané sedačky. Po stranách pak byla místa pro kosmonauty. Tady na hliníkovém loži však žádné vyhřívání neměli. Vítejte na Zemi!

GAZ-TP

V minulém dílu o sovětských automobilových projektech jsme vám představili jednoho inženýra, posléze otce hned několika zajímavých automobilů i letadel – Alekseje A. Smolina. Tento letecký inženýr byl vpraven do autoprůmyslu, aby zabránil jeho stagnaci a posunul jej před západní značky. Mazi to patřily i přípravy konceptů – tahounů technologického vývoje.

GAZ - TP

GAZ - TP

V roce 1954 se na Gorkého základně v sychravém počasí sešel Smolin s několika dalšími představiteli sovětského průmyslu a politiky a z vrat hangáru vyjelo cosi, co vzdáleně připomínalo atrofovaný letoun. Ale přítomnost dvojnásobného mistra sovětského svazu v automobilových soutěžích A. Meteleva a šéfdesignera sovětského gigantu GAZ AA znamenala, že nepůjde o letadlo. Ano, bylo to auto s tryskovým motorem z MiGu 17.

 

Jeho konstrukčních tisíc koní tahu znamenalo teoretickou rychlost kolem 800 km/h. Jenže tak jednoduché to nebylo. I přes ultralevou aerodynamickou karoserii se nepředpokládalo, že by auto mohlo dosáhnout rychlosti přesahující 634 km/h.

Vyřešit se však musely tři problémy.

  • Jak zastavit vůz z tak velké rychlosti. Klasickými brzdami to nešlo. Nakonec se vše vyřesilo tradičním způsobem – padákem.
  • Kde rozjet auto na takovou rychlost? Kde najít tak dlouhou trať. Ale solné jezero Baskunčak, které v létě vysychá a vytváří tvrdou solnou krustu, takže tady by to šlo.
  • Třetí a nejvážnější problém byly pneumatiky, které by dokázaly snést tak vysokou rychlost.

Tento problém vyřešen nebyl. Z vyšších míst bylo nařízeno, že na základně Gorký bude testovací jízda, která ukáže možnosti vozu. Rozjezdová dráha tu ale není dostatečně dlouhá, takže se předpokládala maximální rychlost 300 km/h, což je vzletová rychlost letadel.

Organizační a technické chyby však skončily katastrofou. Auto skončilo výrazně poškozené a řidič, dvojnásobný šampion Sovětského svazu v automobilových závodech utrpěl zranění – zlomil si palec na noze. Vývoj vozu byl ukončen a dnes je vůz tak, jak skončil na konci dráhy, k vidění v muzeu továrny GAZ.

1951 GAZ Torpedo

Krása sovětských automobilových unikátů (I.)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
7